Bída českého zpravodajství - Plagiátorství a nedostatek pokory

Bída českého zpravodajství

Plagiátorství, nedostatek pokory, neúcta k práci kolegů. Tak nějak by se dala charakterizovat značná část současné české žurnalistiky.
Musím se přiznat, že nejsem tím pravým konzumentem zpráv o zločinech, kriminálních případech či soudních procesech. Dnes jim ale člověk jednoduše neunikne. O to víc je pak mile překvapen, pokud jsou publiku prezentovány v rámci možností slušně a seriózně. Nechci tady hanět ani vyzdvihovat žádné médium, byť své favority samozřejmě mám. Zmínit se chci jen o jednom konkrétním případu, který po mém soudu dokonale dokumentuje v záhlaví uvedené nešvary.
Nešlo si v médiích nevšimnout případu čtyřdvojkového Mercedesu na dálnici D1. Jako první přinesla informaci o pirátovi televize Prima. Když se ale o pár dnů později podíváte na zpravodajství všech televizí, novin a dokonce i veřejnoprávní ČTK, jako by se v téhle zemi zmítané korupčními i jinými skandály pomalu nedělo nic jiného. Všichni přitom uvádějí všemožné zdroje a na ten původní, na TV Prima, jako by se zapomnělo.
Často slýchám nářky „řadového“ publika na to, jak jsou novináři líní, jak od sebe navzájem opisují a jak je jedno médium jako druhé. Že je zbytečné sledovat zprávy na různých televizích, že je to všude úplně stejné. V tištěných novinách, najmě denících, to až na malé výjimky vůbec není jiné. Ctěný čtenář či posluchač má samozřejmě pravdu. Zastal bych se ale trochu oněch napadaných novinářů, kteří jsou tlačeni svými šéfy právě k takové praxi, jaká u nás bohužel funguje.
Problém je totiž v tom, že ve většině médií to funguje tak, že čím vyšší post manažer zastává, tím je mladší a v branži méně zkušený. Takový mladý šéf toho o samotné novinařině mnoho neví a ani nemůže. „Neodšlapal“ si totiž chodník jako řadový reportér či zprávař, v životě nebyl v terénu. Možná, že chvilku seděl na postu editora nebo vedoucího vydání, ač by měl všechny tyhle schůdky před postupem na vyšší manažerské posty bezpochyby absolvovat. O to lépe zvládá zpracování textů ze skript či populárně naučných příruček pro manažery, v nichž majitelům barvitě vylíčí, jak zdvojnásobí náklad, výrazně zvýší sledovanost, ušetří náklady etc.
Když pak za pár měsíců, maximálně rok nebo dva celý projekt zkrachuje, investor si odepíše pár desítek či stovek milionů (viz megalomanský projekt Naše adresa) a tenhle „úspěšný“ manažer jde o dům dál. A novému majiteli opět barvitě vylíčí, jak mu zvedne náklad či zvýší sledovanost a přinese s sebou spoustu peněz za inzerci a ušetří spoustu prostředků…. A tak pořád dokola. Jenomže to celé má háček  - manažeři na střední úrovni na popud těch nejvyšších pucují své podřízené, editory či vedoucí vydání, onou magickou větou „Proč jsme tohle neměli?“. A tahle otázka se samozřejmě valí níž a níž…
Ne, nechci tu hájit starší generaci a napadat práci mladých novinářů, naopak. Právě mladí mají totiž většinou spoustu nápadů, chuti a síly dotahovat věci do konce, jsou vytrvalí, mají „tah na branku“, který těm starším kolegům občas chybí. Ti by naopak měli sedět na již zmíněných postech editorů, vedoucích vydání, dramaturgů. A měli by mít tomu odpovídající kompetence. Nejde tu přitom o fyzický věk, jako spíš o praxi a profesní zkušenost. Takový editor či vedoucí vydání by pak klidně mohl své mladší kolegy upozornit – a u oněch „veleúspěšných“ rotujících supermanažerů obhájit - že není ostuda, pokud nešlo o exkluzivní materiál a že jaksi pozapomněli ve své zprávě uvést prvotní zdroj. Nejen v případě čtyřdvojkového Mercedesu na dálnici D1.
Jiří K. Růžičkaautor je spolupracovníkem redakce